Uherskohradištská věznice - jizva v centru města

27.5.2014
Významná památka, nebo chátrající ruina? Přinášíme vám rozhovor o věznici a snahách kolem ní se současnou předsedkyní občanského sdružení Memoria – iniciativy za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti, která ve sdružení působí od jeho vzniku, kdy byla ještě studentkou hradišťského gymnázia.

Co vedlo ke vzniku Memorie?


Memoria vznikla vlastně velmi přirozenou cestou, „zespod“. V jeden moment se na správném místě stetkala část z těch lidí, kteří vždy přemýšleli nad osudem bývalé hradišťské věznice. Téměř každodenně kolem ní chodili a nikdy ne úplně bez emocí.Zkrátka jsme měli a máme zájem na tom, co se s posledním dosud neopraveným památkovým objektem v historickém centru města stane.Jednak máme velice rádi své rodné město (myslím, že to platí pro většinu členů Memorie). A pak také cítíme potřebu nezapomínat na nedávnou minulost a nutnost pečovat o ni. Vzhledem k tomu, co se za zdmi věznice odehrávalo, především v 50. letech minulého století, jde taky hodně o věc etiky, morálky a svědomí.


Dochovaných objektů s pohnutou historií je řada. Čím je hradišťská věznice výjimečná?

Areál věznice je unikátním místem (nejen v rámci naší republiky, ale přinejmenším v rámci celé střední Evropy), které pamatuje krajní teror nacismu i komunismu a je zachováno téměř v takovém stavu, jak je kdysi věznění i dozorci v roce 1962 opustili. Dle dochovaných materiálů a vzpomínek zde v 50. letech byly uplatňovány jedny z nejhorších praktik mučení, odporující i tehdejším čs. zákonům. Nechvalně známá jsou v této souvislosti jména Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček starší… Hradiště bylo z prvních, kde se začal k mučení používat elektrický proud.Mimo jiné například již zesnulý politický vězeň, Páter Antonín Huvar, vězněný ve více než desíti žalářích, ve svých vzpomínkách píše, že Hradiště bylo nejhorší.



Ale zpátky ke vzniku vašeho sdružení...

Zásadním podnětem proto, abychom od diskusí a plánů spřádaných v soukromí přešli ke zformování veřejně působící iniciativy za důstojné využití věznice (a posléze k založení sdružení Memoria), se koncem roku 2009 stala hrozící veřejná dražba objektu bývalé věznice. Při naplnění černých scénářů se mohlo klidně stát, že na místě věznice vznikne parkoviště, nákupní centrum či něco podobného. To byl důležitý podnět, abychom se začali se ozývat nahlas ve veřejném prostoru.



Jaké má člověk možnosti, když se chce ozvat nahlas? Jak jste to udělali vy?

Dnes jde především o využití nejrůznějších možnosti medializace tématu, a to jak na regionální, tak na celostátní úrovni. Velký smysl má ale podle mě i méně hlasité „ozývání se“ ve vlastních soukromých kruzích. Mluvení o daných tématech, podněcování diskuze, přemýšlení nad věcmi, které nás trápí, s kterými chceme něco dělat, ať už to je z jakýchkoli pohnutek.

Jako sdružení jsme kromě vydání několika tiskových zpráv o stavu „problému věznice“ koncem ledna 2010 sepsali petici Za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti, která sklidila docela velký ohlas. V petičním výboru figuruje bývalý vězeň pan Vladimír Drábek, učitel místního gymnázia Jaroslav Křápek a bývalí gymnazijní studenti Jan Prachař a já. Mezi významné signatáře petice patří např. Tomáš Halík, Jan Hřebejk, historik Petr Blažek, Táňa Fischerová a ještě bych ráda jmenovala již zesnulého Ivana Martina Jirouse. Naši petici beru spíše v rovině symbolické, než že by po jejím předložení očekávala splnění všech požadavků. Ale i tak to má smysl.



Kolik jste do současnosti pod petici získali podpisů?

Nedokážu přesně odpovědět, protože existuje online verze umístěná na našich webových stránkách. Tam jsou aktuálně téměř čtyři a půl tisíce podpisů. Zároveň je také řada fyzických podpisových archů v oběhu, tam můžou být stovky dalších podpisů. Na internetu pár podpisů přibude každý týden, zvýšený počet evidujeme vždy, když se něco o věznici prožene médii. Signatáři jsou lidé z celé republiky, nejvíce však lidé z regionu.


Jeden ze studentských návrhů na přeměnu věznice


Jak vidíš vztah mladé generace k nedávné historii?

My – mladá generace – jsme tu dobu sami neprožili, takže dokážeme mít od tématu jakýsi odstup. Někdy to ale bohužel není zdravý odstup, ale spíš lhostejnost. Jak je kdo na tom v tomto ohledu, to záleží zejména na výchově v rodině, svůj podíl má i školství. Myslím, že k nedávné minulosti jako společnost ještě nedokážeme zaujmout postoj potřebného nadhledu. Ty příběhy, konkrétní události, jsou stále živé. V ⁠každé rodině se nějakým způsobem předává, co ti a ti předci prožili, jak se k nim kdo zachoval, zda byli pohodlní či nepohodlní, jaký prožili život. A to hodně ovlivňuje pohled každého z nás na ta nedávná desetiletí. Dokud tam budou tato propojení, nebudeme se moci úplně odprosit od pocitů, které chováme uvnitř a které ovlivňují náš pohled na věc. Když se vzpomíná dejme tomu na období napoleonských válek, to už myslím dokážeme brát zcela odosobněně a věcně tedy o všech dějích přemýšlet. 20. století je ještě stále živé, někdy docela choulostivé téma, často ještě hluboce zasahující do našich dnešních dní. Ovšem to, zda má někdo zájem ať už o blízké či starší dějiny, s věkem myslím vůbec nesouvisí.



Čeho dalšího už Memoria dosáhla?

Memoria si dala za cíl působit především v rovině popularizace a šíření povědomí o věznici. Snažíme se mapovat situaci i na politicko-legislativní úrovni, ale na důkladná strategická vyjednávání nemáme kapacitu. Nikdo není ve sdružení zaměstnaný a veškerou práci pro sdružení jeho členové odvádějí ve svém volném čase a bezplatně.

Kromě řady uspořádaných akcí, jako jsou výstavy, besedy, filmové projekce s diskuzemi a další, považuji za významnou spolupráci s ateliérem architektury Technické univerzity Liberec. V rámci týdenního workshopu studenti přišli s konkrétními návrhy (a názornými vizualizacemi), jak by bylo možné rekonstrukci věznice pojmout.

Dalším důležitým počinem, když se ohlédnu za čtyřletou existencí sdružení, byla prezentace o stavu věznice v senátnímu výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu a lidská práva. Po prezentaci členové výboru vyzvali vládu a také ministerstva spravedlnosti i kultury, aby se situací začali vážně zabývat. To mě přivádí k dalšímu – získali jsme již velkou řadu nejrůznějších politických slibů a deklarací… Ale od slov k činům je daleko, slíbit se dá cokoliv.

Autor fotografií:  Marek Malůšek

 Anna Stránská studuje na Divadelní fakultě JAMU a profesně se věnuje produkci v rámci kulturních a kreativních odvětví a grafickému designu. Zájem o věznici patří mezi jednu z jejích volnočasových aktivit.


Možná je to jistá bezradnost, co s tou budovou vůbec udělat, nemyslíš?

Ano, není to jednoduché. Na jedné straně jsou tu vize, že většina objektu by měla být přeměněna v muzeum a památník. To by ale musel být projekt evropské úrovně, aby něco takového bylo reálné a finančně únosné. Avšak nehledě na přinejmenším republikový přesah toho, co s sebou historie věznice nese, je téma vnímáno stále spíše jako regionální. Kdyby takový objekt stál v Praze...

Zvažují se ale i další možnosti. Například do části objektu vrátit soud (některým soudcům tato varianta stále připadá lákavá), část věnovat pietě. Objekt je opravdu rozsáhlý a možná by opravdu dokázal „vstřebat“ hodně funkcí (pamatuju si k tomu navíc poznámku architekta, že archiv se dá klidně strčit pod zem).

Od věci by určitě nemusel být nějaký PPP (Public Private Partneship – spolupráce veřejné a privátní sféry) projekt, který by respektoval pietu místa, dal prostor historii a kombinoval ji například s komerčně pojatým vzděláváním, nebo třeba činnostmi z oblasti kreativního průmyslu.

Já sama bych klidně byla pro v něčem extrémní variantu, že kromě traktu samotek a bloku s kaplí se zbývající části zakonzervují a opraví jen zvenčí, venkovní obvodové zdí se zbourají a prostor se tak otevře veřejnosti ke každodennímu užívání. V takto vzniklém veřejném prostoru by měly být instalace, nějaké objekty, sochy, reflektující to místo a nutící k zamyšlení. Zároveň by to otevřené prostranství, rozšiřující městský prostoru, poskytovalo lidem, dnešní době, pohodu, klid, svobodný prostor k setkávání… To jsou v důsledku vlastně ony „obyčejné“ hodnoty, za které které se na tomto místě svým utrpením obětovaly desítky lidí.



V jakém stavu se vlastně věznice v současnosti nachází?

To každý vidí, alespoň z venku. Je to minulost za zdí. Pro mě je věznice největším muzeem vlastně teď. Mnoha návštěvníkům uvnitř se asi vryje pohled na tři vrstvy nátěru na zdech – postupně se odlupující tmavě zelený z 50. let, pod ním nejspíš o něco dřívější, z dob okupace, a ještě pod ním hezky malovaný rakousko-uherský… Nebo když člověk na dvoře, kde se popravovalo, narazí na kus provazu…Ale do věznice se hned tak někdo nedostane, takže se stala jedním z těch tajuplných míst, o která se zajímají fotografové lidmi opuštěných prostorů s nepopsatelným geniem loci. Klíče od věznice má hradišťský soud, a to doslova. Povolení ke vstupu a zřízence s klíči dozorujícího případnou návštěvu zajišťuje on.



Neměla by věznice přejít do majetku města?

Ona už jednou v majetku byla, pak zase ne, pak o ni město zase mělo zájem… Během roku 2010 se poslanci z Uherského Hradiště Seďa a Plachý snažili sněmovnou protlačit jednorázový zákon o bezúplatném převodu věznice na město, které ji roku 1994 za symbolický peníz odprodalo státu (konkrétně ministerstvu spravedlnosti), pod příslibem přeměny objektu na vazební věznici s okresním soudem a státním zastupitelstvem. Nové zázemí by zde hradišťský soud stále měl rád, absolutně ale chybí peníze. Zákon Sedi a Plachého sněmovnou napoprvé neprošel a s novou vládou se nenašel prostor jej znovu otevřít. Město dále usilovalo o nabytí věznice, zvažovaly se možnosti bezúplatného převodu do vlastnictví města z důvodu veřejného zájmu a také možná koupě věznice za 16,5 milionu korun. Chvíli to vypadlo, že věznice bude městu za ty miliony odprodána, nakonec ale přišla hrozba povodně a soud do věznice přestěhoval své archivní spisy, aby je uchránil. Přestalo tedy platit prohlášení o nepotřebnosti objektu, což zkomplikovalo chystaný prodej. Zastupitelé města poté odhlasovali, asi znaveni všemi těmi průtahy a komplikacemi, že o věznici v majetku města vlastně zájem nemají. Je vážně otázka, který vlastník je schopen situaci s objektem nějak hnout a přitom zachovat jeho důstojné využití. Kde se jen najdou peníze…



Kde se můžeme dozvědět o věznici více?

Žádná komplexní publikace o věznici bohužel neexistuje a jedním z našich dlouhodobých cílů vznik nějaké publikace podnítit. Nedávno jsme spustili stránkywww.veznicehradiste.cz, které by postupně měly přejít do jakéhosi „online“ muzea, pracujeme na tom. Veškeré informace o věznici se snažíme shromažďovat na webuwww.veznice.uh.cz, staráme se také o Facebook pagewww.facebook.com/vezniceuh(můžete nám dát like, budeme rádi). Ale hlavně – pocházíte-li z kraje, ptejte se svých rodičů, prarodičů, prastrýců a pratet, jestli v paměti nenajdou nějakou vzpomínku spjatou s věznicí. A nejen s věznicí – rodinné příběhy jsou nejvíc! Pokud je navíc sepíšete a pošlete je nám, mohou se zachovat v širší paměti a ovlivnit život dalších generací.


Nová 3D prohlídka věznice ​

Pro zájemce o členství ve sdružení Memoria


Připravila: Markéta Stránská

Líbí se Vám náš článek? Dejte o něm vědět vašim přátelům.

Komentáře k článku - Uherskohradištská věznice - jizva v centru města

Reklama