Pozor! Aneb nebezpečí číhá všude.

8.12.2014
„Pozor, spadneš!“ A bum. Znáte to? No bodejť, když většinou zakřičíme tak, že by nespadnout ani nešlo :)

Všichni máme společné to, že se o své děti bojíme a denně se svých strachem bojujeme, protože nás napadají tisíce možností, co by se jim mohlo stát a jak by si mohly ublížit. Byli jsme tak vychováni, tak mnohdy ani jinak přemýšlet neumíme. Denně jsme navíc „masírováni“ médii, která nám jasně sdělují, že svět je nepřátelské místo a je třeba se mít na pozoru.

„Nechoď tam!“ „Nechej to, rozbiješ to!“ „Neběhej pořád!“ „Rozbiješ si hlavu!“ „Pořežeš se!“ a jiné katastrofické scénáře.

A k tomu patří i posedlost různými bezpečnostními prvky v domácnosti i mimo ni. Ochranné nálepky, zábrany, helmy a jiné, které stejně nezaručí, že se nic nestane, protože dítě si svou cestu najde, kolikrát ještě nebezpečnější. A čím více se bojíme, tím více možné zranění přitahujeme. Protože – jak je známo – čemu ve svém životě dáváme pozornost, to sílí.

Samozřejmě, když dítě běží do silnice, tak není o čem přemýšlet, o těchto situacích netřeba diskutovat. Ale… nekontrolujeme jinak své děti příliš?

Já si myslím, že to jde jinak. Moc mi pomohlo, když jsem si uvědomila, že přehnaná ochrana a posedlost bezpečím je úplně k ničemu, dětem navíc ještě škodí, protože je izoluje od reality a zbavuje je zodpovědnosti za své jednání a svůj život. Ideální je, pokud takové uvědomění přijde ještě před narozením dítěte, abychom se na to mohli připravit a tento přístup nastavit hned od malička.

Já nechávám dceru často pocítit dopady jejího jednání a určitě se mi to vyplatilo. Od začátku pije ze skleněných sklenic a dostává rozbitné materiály, od dvou let mi pomáhá v kuchyni a řeže ostrým nožem. Ano, ostrým, ne plastovým a ne příborovým J Na průlezkách na ni nekřičím „pozor“ a nechám ji vylézt tam, kam cítí, že chce vylézt. Chci, aby si uvědomila, že ona sama musí vědět, jestli na to stačí nebo ne. Někdy tam třeba nebude máma, aby jí řekla, jestli je to bezpečné nebo ne, proto to musí vědět sama. Když potřebuje, tak si o pomoc zavolá, nestojím jí za zadkem a neříkám jí, co má dělat. Zároveň ji nikam nestrkám, když sama nechce.

Chce to někdy hodně přemáhání, ale zkuste dětem povolit uzdu a nechat je okusit, co to je, když musí být samy za sebe zodpovědné.

Mgr. Hana Syslová Vlčková

www.miniskolka-monte.cz

Líbí se Vám náš článek? Dejte o něm vědět vašim přátelům.

Komentáře k článku - Pozor! Aneb nebezpečí číhá všude.

Reklama