Michael Lapčík nepije břečky a má kancelář v baru

20.4.2014
Několik let jsem vídala jeho záda skloněná nad služebním počítačem v redakci Slováckého deníku, kde jsme oba pracovali jako redaktoři. Já jsem pak odešla na mateřskou dovolenou a Michael o pár měsíců později do Brna, aby tam rozjel nový zajímavý portál nejen pro barové fajnšmekry s názvem Nepiju břečky. Když nový objekt mého zájmu jednoho sobotního odpoledne spokojeně spal, povídali jsme si o tom jeho.

Vypadá to, že máš teď práci snů. Chodíš po barech, ochutnáváš drinky a pak o tom píšeš. Nebo je to jinak?

Spousta lidí to takto vidí, jenže realita je poněkud odlišná. Ano, je pravda, že když chci psát o nějakém drinku nebo podniku, je na místě se zvednout a dotyčný bar navštívit, popřípadě koktejl ochutnat. Není to ale tak, že bych zdárně budoval kariéru alkoholika (smích). Je to trochu jinak. Web nepijubrecky.cz se primárně zaměřuje na to, přinést lidem informace jinou cestou, než jsou v oboru gastro a pohostinství zvyklí. V České republice existuje určitá sorta webů, které mají ambici recenzovat podniky a hospody a přinášet informace, že například Becherovka vydala novou etiketu a podobně. Je to fajn pro majitele hospod, lidi z branže. Ale my jsme si řekli, že tady chybí web, který by na to šel z trochu jiné perspektivy. To znamená: Zeptejme se těch lidí, jaké jsou  jejich příběhy, co za tím vším stojí? Ne že tady bude podnik, bude mít na lístku tohle. Ale co ten člověk předtím prožil? Jakou má vizi a jaké má představy? Myslím, že na tomto typu žurnalistiky se dá hodně stavět. Nechceme přinášet extra porci hutných informací tiskového charakteru, ale spíš lidské příběhy, a myslím, že se nám to daří. Pár rozhovorů s hostinskými a majiteli podniků už jsem udělal a vždycky z toho vyplynuly zajímavé skutečnosti.




Dělal jsem rozhovor s chlápkem, který žil spoustu let v Londýně a dokonce tam ve čtvrti Soho založil úspěšný bar. Ptal jsem se ho například, jak komunikoval s gay komunitou, kolik dostal pozvání od gayů na rande a podobně...


Například?

Teď jsem třeba dělal rozhovor s chlápkem, který spoustu let žil v Londýně a dokonce tam ve čtvrti Soho založil úspěšný bar. Ptal jsem se ho například, jak komunikoval s gay komunitou, kolik dostal pozvání od gayů na rande a podobně. Zajímavé třeba je, že ten bar stál svého času v nejnebezpečnější ulici v Evropě. On však zvládl zapadnout do komunity místních karibských přistěhovalců a vyhnul se tak dopadům kriminality, která byla všude kolem. Přesně to jsou věci, které ještě nikdy nikdo nezpracoval. A od toho jsme tu my.


Kdo je to „my“?

Sám bych tenhle web nikdy nevybudoval. Jsme na to tři. Já jako redaktor a pak tu mám své dva kamarády, Honzu Vlachynského a Andreje Vališe (oba rodáci z Uherského Hradiště – pozn. red.). To jsou majitelé brněnského baru s názvem Bar, který neexistuje. Vedou jej rok a půl a za tu dobu se jim podařilo udělat z něj nejlepší a nejatraktivnější podnik v Brně, druhém největším městě České republiky. Jejich přístup k podnikání je natolik inspirativní, že jsme jej přenesli i do koncepce webu. Já píšu a oni jsou konzultanti, kteří, a to říkám na férovku, mi dohazují kontakty na lidi z branže nebo mě tematicky navedou. Díky nim se do barové tematiky vnořuji a rozkoukávám se v ní. Nejsem žádný odborník přes gastro, ale postupně do toho všeho vplouvám.




Říkáš, že Bar, který neexistuje je nejlepší bar v Brně. Co musí podnik mít, aby se o něm dalo říct, že je nejlepší? Co dělá ten rozdíl od ostatních?

Devízou celého konceptu je důraz na pohostinnost. Interiér je sám o sobě moc pěkný, industriální, doplněný třeba o chesterfieldské sedačky. Honza jako vystudovaný psycholog hodně trénuje a instruuje svůj personál. Mohu to sledovat, protože přímo v tom baru mám kancl (smích). Přes den, když je zavřeno, nové lidi cepuje, trénuje, říká jim: když budete stát tady, musíte udělat to a to, a hlavně - musíte být pohostinní. Nevezme do baru jen tak někoho, kluci dělají konkurzy a přes osobnostní rozbory zjišťují, zda ti lidé mají pohostinnost zakódovanou v sobě. Ne každý ji má. A to je jen jeden z mnoha bodů. Když vejdeš do baru a usadí tě, automaticky dostaneš karafu s vodou for free, aby ti ráno nebylo špatně (smích). Potom strašně široký sortiment různých značek alkoholu, který v Brně sotva najdeš. Je toho moc a dohromady tento komplex dává zajímavé místo, kde se strávený večer povyšuje na nevšední zážitek.


Co slýchávám, tak se to u nás v Česku barová kultura zvedá, a dost. Dokonce pracujeme s takovou tezí, že celosvětově i u nás probíhá druhá barová revoluce. Ta první trvala od poloviny 19. do 20. let 20. století, kdy byl velký boom, rozmach, začaly se míchat drinky a mělo to vzestupnou tendenci. 


Koho zajímavého už jsi při své práci potkal, kdo ti utkvěl v paměti?

Je pro mě možná až trochu překvapivé, že právě v tomto oboru – dřív jsem se o něj tolik nezajímal – nacházím hodně zajímavých lidí, o kterých má smysl psát. Třeba Stanislav Vadrna. Zajímavý třicátník, možná čtyřicátník, s dlouhými černými indiánskými vlasy a bradkou. Je to Slovák, který dělá globálního ambassadora japonské whisky Nikka. Spočívá to v tom, že jezdí po světě a pořádá barmanské večery a show s touto whiskou, a tím ji propaguje. Je to velmi inspirativní člověk a musím přiznat, že když jsem s ním dělal rozhovor, tak mě úplně profesně odstřelil. Zcela jsem mu propadl, což se mi moc často nestává. Zrovna kvůli tomu komunikujeme o druhém termínu interview, abychom ho mohli korigovat. Charismatický člověk, který strašně moc makal a pak kvůli tomu prodělal vážné zdravotní potíže. Tak změnil styl, přepnul na jinou vlnu, takovou havajskou, teď dokonce má nový projekt, že na Islandu bude mít svoji manufakturu na havajské košile. Aloha. (smích) Nechává se unášet různými názorovými směry, studoval japonskou filozofii pohostinnosti. Má svému okolí co dát. A je vidět, že když zavítá někam do baru, personál se po šichtě kolem něj shlukne a v následné diskuzi mu visí na každém slůvku. Takže osobnosti existují i za pulty barů, nebál bych se toho.


Jak jsme na tom s barovou kulturou v Česku?

Tohle je otázka, kterou pokládám právě těmto lidem. Já jsem londýnské a newyorské bary neprocestoval. To udělali právě Honza s Andrejem, a proto je jejich bar tam, kde je. Vzali si to dobré a dokázali to implementovat do brněnského prostředí. Co slýchávám, tak se to u nás v Česku zvedá, a dost. Dokonce pracujeme s takovou tezí, že celosvětově i u nás probíhá druhá barová revoluce. Ta první trvala od poloviny 19. do 20. let 20. století, kdy byl velký boom, rozmach, začaly se míchat drinky a mělo to vzestupnou tendenci. Pak přišla prohibice v Americe, což byla obrovská brzda, a další progres v barové kultuře se ne a ne nastartovat. Až teď na přelomu století se to povedlo, lidi znovu začínají pít kvalitní, zajímavé a nové věci. Nemluvíme jen o pití, ale i o jídle. Vem si, kolik máš teď v televizi různých Pohlreichů, pekel na talíři a dalších show s foodie tematikou. Lidi se začínají zajímat, chodit do různých restaurací. Podíváš se na Facebook a tam je x fotek pěkného upraveného jídla. To ještě před několika málo lety nebylo. Takže se můžeme shodnout, že ten boom tady je zas a může mít pokračování, k čemuž my chceme v lokálním měřítku taky přispět.



 Lidi se začínají zajímat, chodit do různých restaurací. Podíváš se na Facebook a tam je x fotek pěkného upraveného jídla. To ještě před několika málo lety nebylo. 



Koho zajímavého už jsi při své práci potkal, kdo ti utkvěl v paměti?

Je pro mě možná až trochu překvapivé, že právě v tomto oboru – dřív jsem se o něj tolik nezajímal – nacházím hodně zajímavých lidí, o kterých má smysl psát. Třeba Stanislav Vadrna. Zajímavý třicátník, možná čtyřicátník, s dlouhými černými indiánskými vlasy a bradkou. Je to Slovák, který dělá globálního ambassadora japonské whisky Nikka. Spočívá to v tom, že jezdí po světě a pořádá barmanské večery a show s touto whiskou, a tím ji propaguje. Je to velmi inspirativní člověk a musím přiznat, že když jsem s ním dělal rozhovor, tak mě úplně profesně odstřelil. Zcela jsem mu propadl, což se mi moc často nestává. Zrovna kvůli tomu komunikujeme o druhém termínu interview, abychom ho mohli korigovat. Charismatický člověk, který strašně moc makal a pak kvůli tomu prodělal vážné zdravotní potíže. Tak změnil styl, přepnul na jinou vlnu, takovou havajskou, teď dokonce má nový projekt, že na Islandu bude mít svoji manufakturu na havajské košile. Aloha. (smích) Nechává se unášet různými názorovými směry, studoval japonskou filozofii pohostinnosti. Má svému okolí co dát. A je vidět, že když zavítá někam do baru, personál se po šichtě kolem něj shlukne a v následné diskuzi mu visí na každém slůvku. Takže osobnosti existují i za pulty barů, nebál bych se toho.


Andrej s Honzou prý nejsou troškaři a v Brně chystají další zajímavý bar. Může se o tom už mluvit?

Kluci chystají velice zajímavý projekt, a to bar s názvem Super Panda Circus. Je pojmenovaný podle drinku Alexe Kratěny. Ten byl v roce 2012 vyhlášen nejlepším barmanem světa a je šéfbarmanem londýnského baru Artesian, jednoho z nejlepších barů světa. A je to brněnský rodák, proto takový hold právě jemu. Bar bude menší, řekněme pro pětatřicet lidí, bude asijského stylu a budou tam netradiční drinky, které v Brně ještě nikdy nikdo nedělal. Bude spíš utajenější, nechtějí mu příliš dělat reklamu. A taková perlička - aby to bylo originální a opravdu co nejvíc Asie, tak kluci teď byli na týden v Tokiu a kromě poznávání místních barů také zhusta nakupovali náčiní. Takový bar musí mít úspěch.


Vypadáš, že tě to baví.

To určitě jo! (smích)


Jaká byla největší břečka, kterou jsi kdy pil?

To je hodně těžká otázka, ale děkuji za ni (smích). Pokud bych to měl vztáhnout na web, tak zatím neuveřejňujeme vymezující se nebo negativní příspěvky. Možná na to dojde časem, až se do problematiky víc dostanu. Snad jediné, vůči čemu jsem se vymezil, byl tuzemák. U nás v Česku máme zažité, že si dáme rum, a přistane nám na stole tuzemák, směs lihu a ochucující tříště. Přitom rum je destilát z cukrové třtiny, něco úplně jiného. Neříkejme tomu rum, dobře, říkejme tomu tuzemák. Ale když si vedle sebe dáš štamprli tuzemáku a nějakého rumu z Karibiku, ten rozdíl snad pozná každý, i úplný analfabet (smích). A nejhorší věc, co jsem kdy pil? Možná nějaká starorežná. Třeba ji už dnes dělají dobrou, ale já jsem ji měl kdysi dávno, a to bylo hrozné (smích).


Když nepíšeš o břečkách a nebřečkách, co jiného děláš?

Je pravdou, že pracovní rytmus se mi od dob mého působení ve Slováckém deníku, kde jsem pracoval tři a půl roku, příliš nezměnil. Ty dvanáctky denně dávám i tady (smích). Je ale pravda, že jsem si víc uvolnil víkendy, a díky tomu se můžu intenzivněji věnovat hraní v buchlovské cimbálové muzice Rubáš. Jinak v Brně většinou sedím v kanclu a přemýšlím či píšu a na byt se chodím akorát tak vyspat.


A předpokládám, že s Rubášem taky nepijete břečky...

Nepijeme břečky, ale kvalitní moravský materiál. Myslím si, že na Slovácku máme k dispozici spoustu kvalitních produktů domácího ražení, na nichž si člověk s radostí pochutná.


http://www.nepijubrecky.cz/



Připravila: ​ Petra Kučerová























Líbí se Vám náš článek? Dejte o něm vědět vašim přátelům.

Komentáře k článku - Michael Lapčík nepije břečky a má kancelář v baru

Reklama