Basketbalista Jaroslav Prášil: po skončení kariéry bych se chtěl vrátit do Uherského Hradiště.

19.2.2014
Pamatuji si, jako by to bylo včera. Dvoumetrový čahoun přišel na venkovní basketbalové hřiště, sundal batoh, vytáhl míč a rozběhl se. Prásk! S vysokým výskokem doslova vyletěl nad obroučku koše a prudce do něj zavěsil. Zůstal jsem v němém úžasu. Stejně jako další roky, kdy se z nás stali dobří kamarádi, co si spolu zašli na plácek zahrát nebo zaházet. Obyčejný kluk, kterému  čas od času jezdíme s kamarády fandit do Prostějova, kde nyní působí. Kluk, co nezkazí žádnou legraci, a hlavně ten, který zůstal nohama na zemi. Tedy až do chvíle, než se opět vznese na koš... To je Jarek Prášil. 


Během loňského ročníku v MATTONI NBL Tě postihlo nepříjemné zranění v podobě přetržené achilovky. Uzdravení vyžadovalo několikaměsíční rekonvalescenci. Co Ti zahnalo chmury v období, kdy jsi nemohl na hřiště?

V dubnu, asi měsíc před zraněním, se nám narodil syn Jakub, takže jsem měl o zábavu postaráno. Pravdou ovšem je, že když jsem měl šest týdnů sádru, tak měla manželka doma děti dvě a celkem si s námi „užila“ (smích).

V Uherském Hradišti jsi přičichl k basketu až ve třinácti letech. Do té doby jsi byl úspěšným tenistou i fotbalistou. Proč jsi nakonec dal přednost košíkové?

Neřekl bych, že jsem byl nějak úspěšný fotbalista nebo tenista, spíš jsem zapadal do průměru. Basket mě ohromně chytl. Pamatuju si, že úplně poprvé jsem ho hrál v hodině tělocviku na základní škole. Pak jsme s klukama objížděli snad všechny venkovní hřiště v Uherském Hradišti a hledali někoho, s kým si můžeme zahrát. Basket u mě v té době jednoznačně zvítězil nad ostatními sporty.

Vzpomeneš si na své basketbalové začátky v Uherském Hradišti?

Ty úplně první byly na již zmíněné základní škole, kde jsme měli jednou týdně trénink pod vedením hráčů, kteří hráli v Hradišti za mužský tým. Každá základní škola měla jeden takový tým a nejlepší hráči pak byli vybráni do mužstva, které Hradiště reprezentovalo v dorostenecké lize.

Přibližně o rok později jsem pod vedením trenéra Janáse naskočil do dorosteneckého týmu UH. Další jména, která bych rad zmínil, byla trenér Vaněk, Grebeníček a spoluhráči Kamil Dvořák, Ríša Menšík, Tomáš Růčka a samozřejmě, že ty, Aldo (úsměv).

V jakém okamžiku sis uvědomil, že by ses mohl basketbalem živit? Jaké bylo Tvé vysněné “nesportovní” povolání?

Musím říct, že jsem v to ani nedoufal. Já se vlastně do ligového týmu dostal díky jedné velké náhodě. Da se říci, že už jsem basketbal téměř rok a půl nehrál, jelikož jsem byl na vojně a tam jsem neměl dovoleno chodit na tréninky a zápasy. Když jsem se dostal zpět do civilu, tak jsme hráli venku na našem oblíbeném hřišti v nemocnici, kde si mě všiml pan Zemek. Byl to strýc jednoho mého kamaráda a zeptal se mě, jestli bych nechtěl zkusit týdenní try­out v Kroměříži, že se mu zdám celkem šikovný. Řekl jsem si, ze za zkoušku nic nedám, vyrazil směr Kroměříž a už jsem tam zůstal. Jinak jsem mimo sport neměl žádné vysněné povolání. 

Rozhodující střela proti BK Děčín

Jako aktivní hráč jsi vystřídal prvoligové sportovní kluby v  Kroměříži, Ostravě a Prostějově, za který doposud aktivně hraješ jako kapitán mužstva. Jak bys tyto tři kluby porovnal coby hráč a současně jako občan města?

​​V Kroměříži jsem strávil jen jednu sezonu a bylo to mé první oťukáváni se s nejvyšší soutěží a také s tím, jak vůbec trénují ligové týmy atd. Moc prostoru jsem na hřišti nedostával, což se ale změnilo asi deset kol před koncem sezony, kdy přišel nový trenér Prokš a dal šanci mladým hráčům. Díky tomu, že se mi nějaké zápasy celkem povedly, všiml si mě tehdejší trenér Ostravy pan Humel a oslovil mě s nabídkou přestupu do Ostravy pro příští sezonu. Jelikož s Kroměříží jsme sestoupili a já neměl jinou ligovou nabídku, tak jsem samozřejmě souhlasil.


První rok v Ostravě nebyl špatný, ovšem moji kariéru nastartovala hlavně sezona následující a roky další, kdy k týmu přišel pan trenér Rón. Ten měl asi největší vliv na moji hru a určitě mohu říci, ze mně v mém basketbalovém růstu dal nejvíc. V Ostravě jsem strávil necelých sedm sezon, a pak zamířil do Prostějova, se kterým jsem dosáhl svých doposud největších úspěchů.

Jak probíhá Tvůj typický všední den?

Ráno vstanu, nasnídám se a jdu na trénink. Pak následuje oběd, chvíle s rodinou a k večeru zamířím na další trénink. Poté, co s manželkou uložíme syna, tak zbývá chvilka na nějaký relax u počítače nebo u nějakého dobrého filmu.

Přihrávka a smeč

Máš své rituály, bez kterých by sis vstup na palubovku nedokázal představit?

Žádné rituály nemám, možná, když jsem byl mladší. Teď už na to nějak nehraju. 

Ve sportovní kariéře jsi dosáhl na metu nejvyšší a ­ dostal ses do české reprezentace. Pamatuju si Tvou historku ze zápasu proti Novému Zélandu před začátkem utkání. Můžeš ji připomenout?

Před každým utkáním provozoval tým z Nového Zélandu bojový tanec zvaný HAKA. Je to maorský tanec, který dříve dělali bojovnici před bitvou z důvodu zastrašení soupeře. Běžně ho před každým zápasem provozují novozélandští hráči ragby. Pravdou je, že když jsem to zažil poprvé, šel z těch kluků až strach. Byl to opravdu zajímavý zážitek.

V loňském roce se vám s manželkou Martinou narodil syn Jakub. Půjde syn v otcových šlépějích?

To se ještě uvidí. Manželka je bývala volejbalistka, takže uvidíme kdo zvítězí (smích) Ale teď vážně. Pokud bude dělat to co ho baví, tak mi je jedno, jestli to bude basket, volejbal nebo hra na piano.

Prozradíš nám, jaké jsou Tvé plány po ukončení aktivní sportovní dráhy?

Mé nejbližší plány směřují k návratu do Uherského Hradiště, kde bych chtěl se svou rodinou žít.


www.bkprostejov.cz



​Připravil: Aleš Durďák











Líbí se Vám náš článek? Dejte o něm vědět vašim přátelům.

Komentáře k článku - Basketbalista Jaroslav Prášil: po skončení kariéry bych se chtěl vrátit do Uherského Hradiště.

Reklama