Dokumentarista Jan Gogola ml.: Když bych měl tu možnost, natočil bych dokument o hradišťské věznici

10.3.2014
Hradišťák, který svojí tvorbou v oboru filmové dokumentaristiky přesahuje hranice našeho regionu – Jan Gogola mladší. Možná jste viděli jeho film Nonstop o životě dálnice D1 nebo Rock života s Oldou Říhou. A pokud ne, určitě jste aspoň slyšeli o filmu Český sen, na kterém se podílel jako dramaturg (stejně jako na desítkách dalších).

Co tě přivedlo k dokumentu?
Výraz dokument budí falešné zdání, že realitu můžeme dokumentovat. Svět ovšem není úřad, ve kterém je vše přehledně uspořádáno do šanonů. Natáčím tedy nikoliv dokumenty, nýbrž portréty, deníky, eseje, performance... A k filmování jsem putoval skrze průsečík více faktorů:
touha tvořit, otec filmař, snímky Jana Špáty jako příklady toho, kdy se obyčejné stává neobyčejným, a pak kolektivní sporty fotbal a košíková neboli radost hrát s někým podobně, jako hrajete s lidmi ze štábu i s lidmi před kamerou.

Jaké filmy na tebe v poslední době zapůsobily?
Nedělám rozdíl mezi filmy na plátně a mimo něj neboli v tom, co žijeme. Zásadní je pro mě moment překvapení a proměny a většina filmů je v tomto smyslu zaměnitelná. Takže zde jeden film z mojí nedávné cesty vlakem:
Najednou zastavujeme před přerovským nádražím a starší trojice dvou žen a muže nečekaně vystupuje, z kolejiště zamává směrem k lokomotivě a hlasitě a vesele volá své díky. Abychom se poté opět rozjeli a dojeli na nádraží povzneseni autorským vystoupením strojvůdce a jeho přátel o nádraží v nás, díky kterému můžeme vystoupit, přestoupit, přijít, odejít a pokračovat v cestě kdekoliv.

Kdybys měl možnost natočit dokument v Hradišti či jeho okolí, na co by ses zaměřil?
Ve zdejším regionu jsem už více filmů natočil, ale kdyby na to přišlo – jakože většinou ke mně filmy spíš samy přicházejí – tak bych se zamyslel nad fenoménem hradištské věznice a to v širším politicko-historicko-osobním slova smyslu: v jakých i neviditelných věznicích se nacházíme jako společnost a jako jedinci?


Vím, že jsi už jako gymnazista vedl své první rozhovory. Pamatuješ na ten první? Jaká byla první otázka?
Uf, nepamatuji si ani první rozhovor, natož otázku. Taky je to už přes pětadvacet let. Ale pamatuji si silné vztahy mezi námi, kdo jsme časopis Tučňák dělali. Byla to pro mě jedna z celoživotních zkušeností přátelství, které bylo utvářeno společnou ideou: nechodit do školy, ale být chodící školou. Svět nejen přijímat, ale taky ovlivňovat. A to v důstojném a zároveň groteskním postoji tučňáka.


autor fotografie: Tomáš Třeštík

Šlo na olympijských hrách ještě o hru?
Ano, jde tady o více her a to nejen sportovních. Zároveň je ale olympiáda akce, během níž je svět nejvíc spolu. A to není málo, to vědomí, že můžeme být navzdory všem konfliktům aspoň pár dnů spolu. Pak jde o naději, o inspiraci k tomu počet takových dnů rozšiřovat.
Nejde mně o všeobjímající idylku, ale o situaci, kdy můžeme věci ovlivňovat, hlavně tehdy, když jsme s nimi ve vztazích. Můžeme třeba říct, že čtvrtstoletí mezinárodní izolace Severní Koreje zlepšilo tamní režim a snížilo počet lidí, kteří tam umřeli hlady? Není náhodou ten v mnohém odpudivý americký basketbalista a přítel Kim Čong-Ila Rodman neřízenou střelou, která může pro Korejce ztělesňovat jinou podobu světa? Nemůže být pašerákem svobody, který se snaží rozvibrovat totalitní režim uvolněným driblingem?

Překvapily tě v něčem olympijské hry v Soči?
Tak nepříjemně třeba tím, jak byly nepřijatelné pro mnoho z těch, kteří obdivují do Ruska uprchlého amerického agenta Snowdena, jenž získal pro Rusko řádově víc geopolitických bodů než všichni sportovci na hrách dohromady. A příjemně třeba pokračující různorodosti sportů, kdy se mění
pohyb, tělesnost, vnímání člověka. Třeba lyžaři, kteří všelijak poletují vzduchem, lyže mají jako křídla a stávají se vážkou či motýlem...


Připravila: Markéta Stránská

Líbí se Vám náš článek? Dejte o něm vědět vašim přátelům.

Komentáře k článku - Dokumentarista Jan Gogola ml.: Když bych měl tu možnost, natočil bych dokument o hradišťské věznici

Reklama